Jste zde

Největší bohatství

19. Prosinec 2013 - 19:50

K Vánocům

Poslední dokončovací práce vánočního úklidu a hotovo. Cukroví je napečené, peřiny čistě povlečené, záclony a koberce voní čistotou. Ještě dodělám vánoční výzdobu a je to. Ale byla to fuška. Cítím, jak jsem unavená. Najednou zazvoní telefon. „Ahoj, tady Lucka. Můžeme se dnes stavit? Zítra totiž s Tomášem odjíždíme do Alp a budeme tam přes Vánoce. Tak ať ještě pokecáme.“ Moc jsem neměla na návštěvu náladu. Byla jsem unavená a ještě jsem chtěla udělat tu výzdobu, ať je na Štědrý den všechno hotové a už mám konečně klid. Ale Lucku mám ráda a ráda ji uvidím – takže jsem souhlasila. S manželem jsme připravili drobné pohoštění, uložili naše tři děti ke spánku a čekali na ohlášenou návštěvu. Zvonek u dveří ohlásil její příchod. Lucka se svým manželem přišli v přesně domluvenou dobu. Přinesli láhev koňaku, kterou jsme hned otevřeli a mluvili jsme jeden přes druhého. Bylo toho tolik, co jsme si chtěli říct. Lucku s Tomášem jsme neviděli dost dlouho. Jsou bezdětní a tak stále někde cestují. Lucka měla krásnou postavu, perfektně oblečenou, opálená do čokoládová, pěstěné nehty (ne jak já po tom vánočním úklidu). „Já tě holka obdivuji, s třema  dětma a ještě zvládnout domácnost. Že si nepořídíte nějakou pomocnici do domácnosti? To já bych takhle nemohla žít. Já bych asi umřela. My jsme se před týdnem vrátili z Tunisu a Tomášovi se podařilo sehnat hotel v Alpách, takže tam jedeme na Vánoce a budeme tam až do Nového roku.“ Trpce jsem polkla, protože Lucka vůbec neví, jak žijeme. Já na mateřské dovolené, takže si nemůžeme moc vyskakovat. Splácíme ještě byt, žijeme od výplaty k výplatě. Proto zmínka o hospodyni do domácnosti mě v duchu trpce rozesmála. Povídali jsme si dlouho. Oni vyprávěli své zážitky z cest a já mohla na Lucce oči nechat. A najednou jsem zjistila, že jí, ve skrytu duše, závidím. Kamarádíme spolu už od školy. Byly jsme obyčejné holky, zažívaly spolu ty holčičí radosti a potom jsem se seznámila se svým budoucím manželem a vdala se. Narodil se nám první syn, já začala mít jiné starosti a už jsme se tak často nevídaly. Lucka se asi za tři roky seznámila s Tomášem. Byl o 10 let starší, ale měl už postavení a byl ředitelem jedné soukromé firmy. Před půlnocí jsme se s Luckou a Tomášem rozloučili, popřáli jsme si šťastné a veselé Vánoce a ještě jsme jim zamávali z balkonu, než nasedli do svého nového luxusního auta. Sedla jsem si do křesla a byla celá zamlklá. Na otázky mého manžela jsem odpovídala tak na půl pusy a nechtělo se mi vůbec mluvit.

Manžel si sedl vedle mě, vzal mě za ruku a zeptal se mě soucitně: „Ty jim závidíš, že?“ Byla mi hanba, nechtěla jsem si to přiznat, ale bylo to tak. Najednou mi hrkly slzy do očí a já začala, jak je to nespravedlivé, že nám se o takovém životě ani nezdá a přitom oba dřeme od rána do večera. Manžel tiše poslouchal, potom vstal a něžně povídá: „Pojď, něco ti ukážu.“ Zavedl mě do chodby, otevřel dveře dětského pokoje, objal mě a tiše mi zašeptal do ucha: „Toto je naše bohatství. Nebo myslíš, že oni jsou bohatší?“ V tu chvíli se mi štěstím a láskou zatočila hlava a já poznala, jak moc miluji svou rodinu – moje děti a mého manžela. Z očí se mi řinuly slzy, ale byly to slzy štěstí. Už jsem Lucce nezáviděla vůbec nic a byla jsem šťastná…

Milí přátelé kolikrát se nám už stalo, že jsme někomu záviděli. Závist činí člověka slepým, uzavírá srdce a naplňuje je smutkem. Mizí radost a někdy i naděje. Vánoční svátky, narození Ježíše Krista nám pomáhají  zase se soustředit na to, co máme a co je naším opravdovým bohatstvím. Děťátko ležící v jeslích nám připomíná, že člověk pro člověka a to v každé fázi jeho vývoje a života, je a vždy má být, největším bohatstvím. Kolikrát jsme už svým nesprávným postojem nebo sobectvím přišli o tento poklad? O člověka. Boží narození to jsou svátky, kdy máme možnost ne jenom zase objevit svoji krásu a důstojnost, ale také se povznést a  důstojnost vidět i v druhém člověku, v jeho očích, na jeho tváři, tedy objevit jeho lidství. O tom jsou Vánoce.

Před několika týdny o tomtéž hovořil také papež František, kterého téměř všichni rádi posloucháme. Hovořil o starých a nemocných lidech, o tom, že jsou pro mladší generace velkým pokladem. Úžasné bylo, že pontifik ve své prosté a výstižné promluvě připomněl příběh (Dědova mísa), který slyšel vyprávět v dětství a jehož autora - Jana Nerudu - patrně rozpozná každý Čech. „Protagonistou je rodina – tatínek, maminka, mnoho dětí – a dědeček, který během jídla u stolu rozbije talíř a zašpiní se,” podává papež známý příběh. Tatínek se rozmrzí, vysvětlí dětem, proč dědeček tak jedná, a pořídí mu zvláštní dřevěnou mísu. Po určité době se jednou tatínek vrací domů z práce a najde svého syna, jak si hraje se dřevem a ptá se jej: „Copak to děláš? A proč?”  Dítě mu odpoví: „Tobě tatínku, abys měl svou mísu, až budeš starý, jako děda.” Papež pokračoval: „Tento příběh mi celý život mnoho dává. Prarodiče jsou pokladem. Paměť našich předků nás přivádí k napodobování víry. Stáří je však častokrát trochu kruté. Kvůli nemocem, které přináší, ale moudrost našich předků je odkaz, který musíme přijímat. Lid, jenž se nestará o své předky, lid, který je nerespektuje, nemá budoucnost, protože nemá paměť, ztratil paměť.” „Prospěje nám – pokračoval papež – přemýšlet o tolika starcích a stařenkách, kteří jsou v domovech důchodců a jsou opuštěni. Je to smutné. Oni jsou však pokladem naší společnosti.” Drazí, láska k člověku a péče o něj od narození až k přirozené smrti, začíná hlavně v rodině, a to od dětství. O tomto umění a správném pochopení otázky: Kým je Člověk? – se nedočteme v knížkách (něco ano!), ale hlavně se to naučíme od svých rodičů a prarodičů. Nejlepší školou a praxí lásky k druhému je, když dítě nebo dospívající mladík vidí, jak se jeho mamka stará  a pečuje o svoji starou nemocnou maminku. To je nejlepší škola a příprava na život.

Byl jsem překvapen a udiven, když v jednom rozhovoru o stáří a umírání vyprávěla známá moderátorka Halina Pavlovská o tom, jak pečovala o svou nemocnou maminku a nemocného manžela, kterým posloužila až do posledních chvil. Paní Pavlovská říká: „Jsem v tom nekompromisní. Nesnáším výmluvy typu: teď se musím věnovat práci, a tím pádem se nemůžu starat o svou starou matku. Když někdo odloží malé dítě, je označen za krkavčí matku. Ale když odloží starého člověka, bere se to jako normální. Myslím, že koloběh života by měl pěkně začít a pěkně skončit.” A pokračuje dál: „Není nic lepšího, než když člověk umře doma. Nic víc mu nemůžeme poskytnout. Nenávidím odkládání starých lidí do ústavu, nesnáším to. Považuji to za selhání  (…)”

Přeji Vám drazí, abyste o letošních Vánocích našli ztracené cesty, které vedou k Vaším blízkým a přátelům. To se stává, že postrádáme někdy  to podstatné. Cesta a způsob komunikace s bližními jsou podstatné. Na nich hodně záleží. Vánoce nejsou jen pokojná idyla s anděly. Bůh přichází jako světlo přemáhající veškeré temnoty a bludy. U Boha, Který je Láska, Vám Všem vyprošuji pevnou víru, světlo a radost v duši a také to, abyste dennodenně objevovali krásu a důstojnost každého člověka. Abyste dokázali v druhých odkrývat skryté bohatství. Buďme si jisti, „že nic ani nikdo nás nemůže odloučit od Lásky Kristovy.” 

Jménem duchovních otců všem přeje krásné a požehnané svátky otec Jozef Gruba, SAC.  

Sdílet na signálech