Jste zde

V Roce víry – Světlo víry

14. Listopad 2013 - 20:18

Lumen fidei, encyklika dvou papežů

V Praze proběhla v úterý 12. listopadu 2013 prezentace českého překladu encykliky Lumen fidei. S příspěvky vystoupil kardinál Dominik Duka, děkan Katolické teologické fakulty UK Prokop Brož a redaktor Karmelitánského nakladatelství Pavel Mareš.

Praha: „Dnešní konference je jakousi oslavou toho, k čemu je církev ve společnosti,“ zahájil prezentaci encykliky Lumen fidei generální sekretář ČBK Tomáš Holub a nastínil tím jedno z velmi aktuálních témat, kterým se zabývá i tento papežský dokument.

Podle kardinála Dominika Duky, který přednesl první příspěvek, uzavírá Lumen fidei trojici encyklik o božských ctnostech, na nichž se podílel papež Benedikt XVI. Připomněl tak skutečnost, že text dokumentu psal z části Benedikt XVI. Papež František jej následně přijal a přidal některé své pasáže. Podle kardinála tvoří myšlení Benedikta XVI. z teologického hlediska fundament tří pontifikátů (Jana Pavla II., jeho samotného, papeže Františka). Pražský arcibiskup dále mj. představil biblické pozadí božských ctností.

Děkan Katolické teologické fakulty UK Prokop Brož nastínil výzvy, které encyklika Lumen fidei představuje pro současnou teologii. Na úvod byla položena otázka směřující k názvu dokumentu: Co je to světlo? „Je to duchovní princip, který utváří základ architektury ucelené názorové perspektivy,“ uvedl P. Brož a dodal, že tento sjednocující architektonický princip v dějinách původně tvořilo náboženství. V době, kdy náboženství v tomto ohledu ztratilo důvěryhodnost, převzal roli rozum: V čase osvícenství se prosadila idea světla rozumu a vědy spojené s myšlenkou pokroku. V postmoderní společnosti však i tento princip ztratil kredibilitu a začal se uplatňovat pragmatický rozum spočívající na kalkulu a s ním spojeném světě ekonomiky a finančnictví. Podle P. Brože umí náboženství vytvořit celoživotní syntézu skutečnosti. Křesťané mají být tvořivou menšinou, která vnáší do světa ono světlo – sjednocující princip skutečnosti.

Mezi dalšími tématy, která P. Brož uvedl, patří například víra chápaná jako příběh, v němž se denně člověk spojuje s Bohem, či víra, která neustále nutí rozum, aby se neuzavíral do stereotypů (racionalismus, fideismus, technicistní racionalita). Společnost, v níž přední místo zaujímá rodina, je třeba podle P. Brože uspořádat kolem něčeho pevného, víra pak nabízí tento pevný základ.

Svůj příspěvek uzavřel P. Brož představením poslední kapitoly encykliky, která popisuje Pannu Marii jako tu, která má plnost radosti z víry. „Víra je to, co udržuje radost ze života,“ zakončil děkan Teologické fakulty UK.

Redaktor Karmelitánského nakladatelství Pavel Mareš ocenil spolupráci obou papežů, kteří se na tvorbě encyklice podíleli. „V době, kdy někteří lidé opisují cizí texty a nepřiznají to, v situaci, kdy např. nový ministr zahodí vše, co vykonal předchozí ministr, činí papež František gesto, kterým říká, že bychom neměli jednoduše házet práci svých předchůdců pod stůl,“ uvedl P. Mareš s tím, že hlavní část encykliky napsal papež Benedikt XVI. To je zřejmé např. v podobnosti některých pasáží s Ratzingerovou knihou Úvod do křesťanství.

Ve svém příspěvku P. Mareš vyzdvihl čtvrtou kapitolu encykliky, která popisuje víru jako přínosnou pro celou společnost, nikoliv pouze pro věřící. V tom je patrný důraz pontifikátu papeže Františka, jenž vyzývá k vycházení na periferie.

Překvapivé je podle P. Mareše množství autorů stojících mimo okruh křesťanské teologie, které encyklika jmenuje. Jako příklad uvedl Martina Bubera a jeho Chasidská vyprávění, z nichž text vychází v pasáži o modloslužbě:

„Martin Buber cituje definici modloslužby rabína z Kotsku: „Tváří-li se člověk před tváří, která není tváří, je to modloslužba“. Namísto víry v Boha se upřednostňuje uctívání modly, do jejíž tváře můžeme pohlédnout a jejíž původ je známý, protože jsme si ji sami zhotovili. Uctívání modly nepřináší riziko, že budeme povoláni k něčemu, co nás vytrhne z našich jistot, protože modly „mají ústa, ale nemluví“. Chápeme tedy, že modla je záminkou k tomu, abychom do středu reality postavili sebe sama tím, že se klaníme dílu vlastních rukou. Když člověk přijde o základní orientaci, jež dává jednotu jeho existenci, ztrácí se v mnohosti svých tužeb; když odmítá čekat na čas zaslíbení, jeho životní příběh se roztříští na množství nesouvisejících okamžiků. (…) Modloslužba nenabízí cestu, nýbrž množství stezek, které nevedou k určitému cíli, ale vytváří labyrint,“ uvádí papež František ve 13. odstavci encykliky. Více o publikaci na www.kna.cz.

Sdílet na signálech