Jste zde

Neobávejte se vyjít ze zavedených schémat

Promluva papeže Františka na Mezinárodním katechetickém kongresu

Drazí katecheté, dobrý večer!

Těší mne,  že Rok  víry přinesl také toto vaše setkání. Katecheze je pilířem vzdělávání ve víře – a otřebujeme pro ni dobré katechety! Děkuji za vaši službu církvi a v církvi. Ačkoliv je někdy  obtížná,  vyžaduje  mnoho  práce  a  úsilí  a  nepřináší  žádané  výsledky,  výchova  ve  víře  je krásná! Víra je to nejlepší dědictví, které můžeme předat! Vychovávat ve víře, aby rostla. Pomáhat dětem, dospívajícím, mladým lidem a dospělým, aby stále více poznávali Pána a milovali ho. To je jedno  z  nejkrásnějších  výchovných  dobrodružství,  takto  se  utváří  církev.  „Být  katechety“ ! Nejenom  „pracovat  jako  katecheté“.  Pracovat  jako  katecheta,  protože  se  mi  líbí  učit,  ničemu neposlouží. Je  třeba  být  katechetou,  jinak  nevydám  plody!  Být  katechetou  je  povolání,  nikoliv pouhá práce. Všimněte si, neřekl jsem „dělat“ katechety, ale „být“ jimi, protože toto bytí zahrnuje celý život. K setkání s Ježíšem přivádíme slovy a také životem, svědectvím. Vzpomeňte si na slova Benedikta  XVI.:  Církev  neroste  proselytismem,  nýbrž svou  přitažlivostí.  A  to,  co  přitahuje,  je svědectví. Být katechetou značí svědčit o víře, důsledně ji žít. Samozřejmě to není snadné, avšak setkání s  Ježíšem  napomáháme svými slovy  a životem,  přivádíme  k  němu svým svědectvím. Rád bych připomněl to, co svatý František říkal svým bratřím: „Hlásejte evangelium stále, ale slova používejte, jen když je to nutné“. Jako první svědectví ať lidé vidí evangelium v našem životě, kéž ho v něm mohou číst. „Být“ katechety vyžaduje lásku, stále silnější lásku ke Kristu a jeho svatému lidu. A tato láska se nedá koupit v obchodě, ani tady v Římě. Tato láska pochází od Krista! Je to jeho dar! A pokud pochází od Krista, vychází z něj, a také my máme znovu vyjít z Krista, z této lásky,  kterou  nám  dává.  Co  pro  katechetu  –  tedy  pro  vás  i  pro  mne,  poněvadž  já  jsem  také katecheta – znamená opětovně vyjít z Krista? Co to značí?

1. Zmíním tři postoje, tak, jak to dělali staří jezuité, za prvé, za druhé, za třetí…Vycházet z Krista za prvé znamená být s Kristem v důvěrném spojení . Ježíš to učedníkům naléhavě radí při poslední večeři, když se připravuje na prožitek nejvyššího daru lásky, tedy oběť na kříži. Využívá k tomu obrazu vinného kmene  a ratolestí  a říká:  zůstaňte v mé lásce,  zůstaňte se mnou spojeni, jako je spojena ratolest s kmenem. Pokud jsme s Ježíšem spojeni, můžeme přinášet ovoce. To je důvěrný vztah ke Kristu. Zůstávat v Kristu – přilnout k Němu, být v Jeho nitru, být spolu s Ním, mluvit s Ním a stále s Ním zůstávat.

První věc pro učedníka je být s Pánem, naslouchat mu a učit se od něj. To je stále platná cesta, která trvá celý život. Vzpomínám si, že ve své předchozí diecézi jsem častokrát viděl katechety, kteří ukončili kurzy v katechetickém semináři a vycházeli se slovy: „Teď mám titul katechety!“. Ten ale není k ničemu, nic nemáš, ušel si jen malou cestičku. To, co ti bude pomáhat, trvá věčně. A není to titul, nýbrž postoj – bytí s Bohem přetrvá celý život. Prodlévat v Pánově přítomnosti a dovolit,  aby  na mne  hleděl. Zeptám se  vás,  jak setrváváte  v  Pánově  přítomnosti?  Když  jdete  k Pánu, díváte se na svatostánek, jak se chováte? Zůstáváte beze slov? Ne, Otče, mluvím, myslím, medituji, slyším…To je velmi dobré, ale povolíš Pánu, aby na tebe patřil? Dovolit Pánu, aby na nás hleděl. Dívá se na nás – a to je způsob modlitby. Jak se to ale dělá?, zeptáte se. Zkrátka se díváš na svatostánek a dovolíš, aby se Pán na tebe díval. Je to prosté… Namítnete : Ale také trochu nudné, asi u toho usnu. Klidně usni! Jen usni! On na tebe i tak pohlédne! Bude se na tebe stále dívat! Tvá jistota je v tom, že On na tebe hledí! A to je mnohem důležitější než titul katechety – je to součást bytí katechetou. Rozehřívá to srdce a udržuje to plamen v ohni přátelství s Pánem. Lze vnímat, že se Pán na nás opravdu dívá, je nám nablízku a má nás rád.

Při návštěvě jedné římské farnosti ke mně přistoupil jeden pán, relativně mladý, a řekl mi: „Otče, jsem rád, že vás poznávám. Já však v nic nevěřím, nemám dar víry“. Chápal, že víra je dar. „Nemám dar víry. Co mi na to povíte?“ Odpověděl jsem: „Nedej se odradit. Pán tě má rád. Dej se jím vést. Nic víc.“ Vám říkám:“ Povolte Pánu, aby na vás pohlédl“.

Chápu, že to pro vás není tak jednoduché – zejména pro ty, kdo žijí v rodině a mají děti, je těžké najít  na  delší  dobu  klid. Díky Bohu  však  není  nezbytné,  abychom  všichni  dělali totéž. V  církvi existuje různost povolání a duchovních forem. Důležité je najít vhodný způsob bytí s Pánem – a to je možné v každém životním stavu. Nyní se každý může zeptat sám sebe : Jak prožívám toto bytí s Pánem?  Jsou  chvíle,  kdy  zůstávám  v  jeho  přítomnosti  a  v  tichosti  se  vystavuji  Jeho  zraku? Povoluji Jeho ohni, aby zahřál mé srdce. Není­li v našem srdci žár Boha, jeho lásky, jeho něhy, jak můžeme my, ubozí hříšníci, rozehřát srdce druhých? Uvažujte nad tím, ano?

2. Druhý prvek je tento – znovu začít od Krista znamená napodobit Jej v tom, jak vychází ze sebe sama  a  jde  vstříc  druhým. To  je  krásný,  byť  poněkud  paradoxní  prožitek.  Proč?  Kdo  totiž  činí středem svého života Krista, se zároveň od středu posouvá. Čím více se sjednocuješ s Ježíšem a čím více se Kristus stává středem tvého života, tím více tě podněcuje, abys ze sebe vyšel, opouštěl střed a otevíral se druhým. To je pravá dynamika lásky, to je pohyb samého Boha. Bůh je středem, avšak  v  trvalém  darování  sebe  sama,  ve  sdílení  vztahů  a  života…Totéž  se  stává  nám,  když zůstáváme spojeni s Kristem – On nám dovoluje vstoupit do této dynamiky lásky. Kde je pravý život v Kristu, je také otevřenost vůči druhým, je vycházení ze sebe sama, abychom šli Kristovým jménem vstříc druhému. Toto je katechetova práce – z lásky neustále vycházet ze sebe sama, aby svědčil o Ježíši, hovořil o Něm a hlásal Jej. To vše je důležité, protože to činí Pán. Právě On nás vyzývá k tomu, abychom ze sebe vyšli.

Katechetovo  srdce  žije  trvale  v  tomto  sistolickém  a  diastolickém  pohybu  –  spojení s  Ježíšem,  setkání  s  druhým.  Sjednocuji  se  s  Ježíšem  a  vycházím  ze  sebe,  abych  se  setkal s druhými. Chybí­li jeden z těchto dvou pohybů, srdeční tep ustává, život se zastavuje. Dostáváme darem kerygma a darem je nabízíme dále. Dar je nepatrné slůvko. Katecheta si je však vědom, že obdržel dar – dar víry, který darem předává dále. Je to velmi krásné…Katecheta si ale pro sebe nenechává nějaký procentuální podíl. Předává vše,  co dostal. Nejde tu o obchod! Je to ryzí dar, který jsme obdželi a který předáváme. Katecheta stojí právě tam, kde se tyto dary křižují. V tom spočívá  také  sama  povaha  kerygmatu  –  je  to  dar,  který  plodí  poslání,  který  nás  podněcuje  k přesahu. Svatý Pavel říkal:  „Kristova láska  nás  nutí“. Avšak  ono  „nutí“ lze  překládat také jako „ovládá“. Je to tak: láska nás přitahuje a vysílá, bere si nás a dává nás druhým. V tomto napětí se pohybuje křesťanovo – a zejména katechetovo srdce. Ptejme se, zda naše srdce takto tluče, zda je zde přítomen tento pohyb sistol a diastol, sjednocení s Ježíšem a setkání s druhým. Živí se naše srdce vztahem k Pánu, aby Jej mohlo přinášet dál – a nikoliv si Jej zadržovat pro sebe? Nechápu katechetu, který by zůstával stát, bez tohoto pohybu. Nechápu ho!

3. Třetí prvek se nadále nese v této linii – znovu začít od Krista znamená neobávat se a jít s Ním na periferie. Přichází mi tu na mysl příběh Jonáše, což je velmi zajímavá postava, zejména v našich převratných a nejistých dobách. Jonáš je zbožný člověk, který vede klidný a spořádaný život. To jej přivádí k tomu, že má svá jasně daná schémata, podle kterých nesmlouvavě všechno a všechny posuzuje. Má ve všem jasno, pravda je dána… Je rigidní! Když jej tedy Pán volá, aby šel kázat do Ninive, velkého pohanského města, Jonáš se na to necítí. Proč by tam měl chodit, když má svou pravdu.  Ninive stojí mimo  jeho schémata,  je  to  periferie  jeho světa.  A  tak  utíká,  vydává se  do Španělska,  prchá  pryč,  nastupuje  na  loď  a  odjíždí.  Přečtěte si  znovu  knihu  proroka Jonáše. Je krátká, ale je to velmi poučné podobenství, zejména pro nás, kteří jsme v církvi.

Co  nás  učí?  Učí  nás,  abychom  při  následování  Boha  neměli  strach  vycházet  ze  svých schémat, protože Bůh je neustálý přesah. Víte, že Bůh nemá strach? Věděli jste to? Bůh se nebojí a stojí vždy nad našimi schématy. Bůh nemá strach z periferií – a proto ho tam najdete, vydáte­li se tam. Bůh je stále  věrný  a je tvořivý.  Katecheta  bez tvořivosti,  to nedává rozum  – kreativita  je jakousi páteří katechetova bytí. Bůh je kreativní, není uzavřený,  a tudíž také není nikdy rigidní. Bůh není rigidní. Přijímá nás, vychází nám vstříc, chápe nás. Je nutné umět se změnit, abychom byli věrní a kreativní. Dokázat se změnit – ale proč? Proto, abychom se přizpůsobili okolnostem, ve  kterým  máme  hlásat  evangelium.  Chceme­li  zůstávat  v  Bohu,  musíme  umět  vycházet  a neobávat  se  toho.  Pokud  katechetu  přepadne  strach,  je  to  zbabělec.  Pokud  je  katecheta  příliš klidný, skončí jako socha v muzeu – a takových máme dost, nemyslíte? Už jich máme dost, prosím vás proto, už žádné sochy v muzeu. Když je katecheta rigidní, zkostnatí a je neplodný. Proto se táži: Chce snad někdo z vás být zbabělec, socha v muzeu nebo neplodný? (Katecheté odpovídají: Ne!). Ne? Určitě? Tak dobře. Nyní vám řeknu něco, co už jsme řekl mnohokrát, ale znovu mi to vychází ze srdce. Když zůstáváme jako křesťané uzavření ve své skupině, hnutí, farnosti, prostředí, stává  se  to,  co  se  děje  s  každým  uzavřeným  prostorem.  Je­li  nějaká  místnost  zavřená,  začíná páchnout vlhkostí. Pokud v té místnosti žije nějaký člověk, onemocní. Je­li křesťan uzavřen ve své skupině, farnosti,  či  hnutí,  nakonec  onemocní.  Vyjde­li  však  do  ulic,  na  periferie,  může se  mu přihodit to, co se stává lidem na ulici – nějaká nehoda. Častokrát jsme viděli dopravní nehody. Já ale dávám tisíkrát přednost církvi po nehodě než nemocné církvi! Církvi a katechetovi, který má odvahu  riskovat  a  vyjít,  než  katechetovi,  který  má  vše  nastudováno,  všechno  ví,  je  však stále zavřený a nemocný. Někdy totiž ta nemoc vychází z hlavy…

Ovšem  pozor! Ježíš  neříká  –  jděte  a  nějak se  zařiďte. Nikoliv, Ježíš říká: Jděte,  já  jsem s vámi! V tom je naše krása a naše síla – jestliže jdeme, vycházíme a přinášíme jeho evangelium s láskou, pravým apoštolským duchem a parresií. Bůh kráčí s námi a před námi – předchází nás. Pán nás stále předchází, primerea ­ už jste se naučili význam tohoto slova. Není to můj nápad, ale slova Písma. Pán nám v Bibli říká: Jsem jako květ mandlovníku. Proč? Protože je to první květ, který na jaře  vykvétá.  On  nás  vždy  předchází,  je  první. To  je  pro  nás  zásadní: Bůh  nás stále  předchází. Když  se  zamýšlíme  vydat  daleko,  na  nejzazší  okraj  a  možná  se  toho  trochu  obáváme,  ve skutečnosti je tam již Bůh. Ježíš na nás  čeká v srdci onoho bratra, v jeho  zraněném těle, v jeho utlačovaném  životě, v jeho duši bez víry. Existuje jedna periferie v mé předchozí diecézi, která mne  natolik rmoutí,  že  cítím  bolest. Jsou  to  děti,  které  neumí  udělat  znamení  kříže.  V Buenos Aires je hodně dětí, které se neumí pokřižovat. To je jedna z periferií, kam je nutné jít. Ježíš tam už je, čeká, abys těm dětem pomohl a naučil je udělat znamení kříže. On je stále před námi. Drazí katecheté, tím zakončím tři body. Vycházejte stále z Krista. Děkuji vám za to, co děláte, a především za to, že jste v církvi, putujícím Božím lidu, a že s tímto lidem putujete. Zůstávejme v Kristu, usilujme o stále větší jednotu s Ním, následujme ho, napodobujme jeho pohyb lásky, jeho vycházení vstříc člověku. A vyjděme, otevřme dveře, mějme odvahu vyznačit nové cesty k hlásání evangelia.

Kéž vám Pán žehná a Panna Maria vás doprovází. Děkuji! Maria je naší Matkou, stále nás vede k Ježíši. Pomodleme se k Panně Marii jeden za druhého.

(Zdrávas Maria, Požehnání) Mnohokrát děkuji.

František

Sdílet na signálech