Jste zde

Kázání u příležitosti posvěcení nových varhan ve Slavkovicích

Kostel Božího milosrdenství a sv. Faustyny ve Slavkovicích /sobota 17. dubna 2010/

P. Jindřich Bartoš - kázání u příležitosti posvěcení nových varhan

Slavkovický kostel má od minulé neděle nově posvěcené varhany. To je událost, ke které se dnes máme vrátit, protože varhany jsou téměř neodmyslitelnou součástí katolických kostelů a to musí mít svůj důležitý význam ne jen praktický, že doprovázejí zpěv, ale i symbolický. Varhany představují církev a její život, je to veliké podobenství o církvi.

1. Církev je společenství Božího lidu.

Současný hudební skladatel Ilja Hurník, který nám složil krásný nápěv ke křížové cestě v kancionálu, ale psal také poutavé povídky z hudebního světa, někde tedy napsal, že „hudební nástroje jsou jako velká rodina. Každý umí něco, co zas neumí ten druhý, přitom se nikdo nehádá, nezávidí, všechny jsou dobré, ale i krásné na pohled.“.

To, co platí o nástrojích obecně, to platí o varhanách zvláště, protože umějí také mnohé jiné nástroje napodobit. Varhany, to jsou píšťaly, malé i velké, rozdíl může být od několika centimetrů až po několik metrů, cínové a dřevěné, s hlasem hlubokým a vysokým, každá jiná. Každá má svůj úkol a svoje místo ve skladbách. A ještě je tam plno pomocných součástek, které není na první pohled vidět a už vůbec ne slyšet, které pracují skrytě v pozadí, ale bez kterých by to nešlo. 

Tak je to v rodině – každý tam má svoje nezastupitelné místo. Když tam nebude, bude tam něco scházet, když odejde, zůstane po něm prázdné místo. Tak je jiné místo muže a ženy, otce a matky v rodině, a víme, co to znamená, když jeden nebo dokonce oba někde schází. A je tak důležité, aby ta osobitost a specifičnost poslání zůstala, aby muž byl mužem a žena ženou se vším, co k tomu patří. Tak je tam místo pro každé dítě a dobří rodiče jsou pro ně ochotni všechno možné obětovat.

Tak je tam místo babičky a dědečka a tety atd. Vím, jak někdy rodiče hledají dětem adoptivní babičku, když nemají vlastní, aby to zažili. Ale pak záleží na souhře. Mnoho věcí se musíme učit, jak se hraní musí učit. Jestli někdo začne vidět jen sebe a ztratí smysl pro spolupráci, pro pokoru, může se stát problematickým. Henryk Sienkiewicz napsal: „ Hudebník, který chce, aby jeho nástroj byl nejvíc slyšet je záhubou každého orchestru.“ Církev je veliká rodina: dospělí i děti, řeholníci i kněží a biskupové a papež. To je společenství, které svou souhrou má být dokonalým akordem pro tento svět. Vzájemně se doplňují, potřebují i podporují, zkrátka jak veliké varhany. Proto potřebujeme slyšet varhany, aby nám to zpytovalo svědomí, aby se nestaly divadlem, které ve skutečnosti takové není. Jsou jistě ideálem a ideál musí být větší, než to, čeho jsme momentálně schopni, aby nás to pořád táhlo dál a výš. Potřebujeme alespoň jednou za týden slyšet varhany, nechat je na sebe působit, aby nás ten soulad srovnával, abychom mohli odejít domů s nově uspořádaným nitrem.

2. Ale to není všechno.

Všechny nástroje potřebují ke svému znění vzduch, i struny rozechvívají vzduch a tak znějí, ne jen výhradně dechové nástroje. I v tomto jsou varhany dokonalé. Bez vzduchu se v nich nic neděje. Potřebují ze všech nástrojů vzduchu nejvíc, takže vůbec nestačí sám hudebník, jako to bývá obvykle u jiných nástrojů. Tady by člověk se svým dechem absolutně nestačil, na to mají varhany pořádný měch a ventilátor, který dříve zastával šlapač měchů, u velkých varhan bývalo i několik šlapačů najednou. 

To je to znamení Ducha Božího. Duch svatý je Boží dech, kterým se všechno oživuje. „Sešli svého ducha a obnovíš tvář země.“ Víme, jak na dýchání záleží. Bez toho se neobejdeme, bez dýchání se udusíme za několik minut.

Tento Boží dech je ale také osobou. Duch sv. udržuje Ježíšovo dílo, zpřítomňuje živé Ježíšovo působení ve svátostech. Při mši sv. říkáme: „ Posvěť svým Duchem tyto dary, aby se staly Tělem a Krví našeho Pána Ježíše Krista.“ Jako víc než pokrm, potřebuje náš život dýchání, tak potřebujeme Ducha sv.. Teprve pokřtěný, narozený z Ducha, může přijímat posilu v pokrmu Eucharistie.

Ježíš vzkříšený se ukázal učedníkům, dechl na ně a řekl: „Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny.“ Duch sv. je dech církve, bez působení Ducha sv. by nemohla existovat, vede každého, aby byl užitečný. Je-li to v Božím Duchu, bude to souhra, není-li to v Božím Duchu, bude to disharmonie, jak ji často ve společenském životě zažíváme. Duch ale není jen ze síly a schopností člověka, Duch musí být dán, o něj se musí prosit. Ducha nelze přinutit žádným způsobem východních meditací. Je osoba, žije v církvi, musí se s ním navazovat kontakt. Bez Božího Ducha se to velké společenství lehce stane Babylonem. Naopak Boží Duch dává porozumět, při seslání Ducha si všichni porozuměli, ale bylo jim jasné, že to není samo sebou ani žádným lidským naučením. „My jsme svědky těchto událostí, stejně i Duch svatý, kterého Bůh dal těm, kteří ho poslouchají,“ to je jasné slovo čtení dnešní neděle. Varhany mluví o potřebě Ducha svatého, bez kterého se nic duchovně nepohne. Varhany bez vzduchu – dechu – nevydají ani hlásek, a to mohou být sebe dokonaleji sestavené.

3. Varhany ovládá jeden varhaník, ať jsou jakkoli veliké, na něm to záleží, co z nich vyleze.

Vše je připraveno, veliké možnosti, jen do nich musí vstoupit dobře připravený člověk. Nepřipravený to bude užívat špatně. To je jako stvoření, které Bůh dokonale připravil pro člověka, aby ho užíval, ale také střežil a chránil, ale zkušenost ukazuje na člověka od prvního hříchu zneužívajícího Boží stvoření. Proto je v lidském nitru nesoulad provázený náklonností ke zlému. Proto je nesoulad ve světě. Máme však šanci to měnit skrze spojení s Kristem, který přemohl hřích i smrt a vzkříšením ukázal nový život. Křesťané se skutečně mohou podílet na proměně světa a z historie církve je to také zřetelné. Západní kulturu vybudovalo křesťanství a je velkou chybou, že se dnes k tomu stydí přiznat. Tady ale vždycky jde v prvé řadě o jednotlivce. Ten se musí Kristem nechat přetvářet prvně sám. Jen z obnovených jednotlivců se může skládat obnovená společnost. Kvalita varhaníka přiměje varhany k tomu, aby ze sebe vydaly, co v nich je. Víte dobře, že i na malý nástroj se dá dobře zahrát, když to umí a naopak malou zdatností varhaníků často zůstává většina nástroje prakticky nevyužita.

Jeden kazatelský příběh říká, že se prodávaly na aukci staré housle, odřené, nevzhledné, za pár korun, nikdo je nechtěl. Pak se vzadu někdo ozval: „Půjčete mi je.“ Naladil struny, přitáhl smyčec, přiložil je k bradě a zkušeně začal hrát. Všichni užasli. Vyvolávač nasadil desateronásobnou cenu a prodal je.

Je škoda, že se dnes tak málo lidí učí hrát ne jen na varhany, ale na ty zvlášť. Mělo by být samozřejmé, že každý kostel má ne jednoho, ale svou skupinu varhaníků, kteří se stále vzdělávají, aby mohli z varhan vytáhnout co nejvíce. Je to velká služba církevnímu společenství. Ve farnostech, kde se už nehraje, nebo nemají svého varhaníka, něco podstatného nefunguje. Patří-li varhany neodmyslitelně k našim kostelům a nehrají, pak je to známka, že něco podstatného tomu společenství chybí.

Ale ono nejde jen o to naučené umění. Víme, že se s tím také něco nese, že jde o Ducha sv., který se tím má projevovat a působit, ale to musí také ten varhaník být s ním spojen. Jinak to nezprostředkuje ostatním. Vytváří také z velké části to, čemu říkáme atmosféra bohoslužby. Může se kněz sebevíc snažit, varhaník to může pokazit nebo i naopak zase může hodně zachránit. „Kázání za moc nestálo, ale za to jsme si od srdce zazpívali.“ Jako to poznamená celý obřad, když má kněz špatnou náladu, tak i když má varhaník špatnou náladu. Varhany mluví o odpovědnosti jednoho člověka v církvi, a to ne jen toho za hracím stolem. Ten je toho jen obrazem. Církev stojí na společenství, na vedení Duchem svatým a na odpovědnosti jednotlivců. O tom také svědčí varhany. A nakonec jedno romské přísloví: „Zůstávej tam, kde se hraje a zpívá, ďáblové zpívat nedovedou!“ Amen.

Sdílet na signálech