Každoročně si začátkem podzimu připomínáme jednoho z největších světců naší české vlasti, sv. Václava. I když žil dávno, v 10. století vzpomínka na něho je stále živa. Je příkladem a vzorem jak pro staré, tak i pro mladé, pro ty, kteří vládnou, i pro ty, kteří jsou podřízeni druhým.
Stejně jako každý z nás byl i sv. Václav člověkem z masa a kostí. Stejně jako my dnes, žil a byl vychováván v rodině. Měl rodiče a mladšího bratra Boleslava. Když mu bylo kolem 14 let zemřel mu otec Vratislav. Byl také svědkem napětí, které panovalo mezi jeho matkou Drahomírou a babičkou Ludmilou. V rodině se učil milovat, pracovat a mít v úctě druhé, zažíval radost i bolest. Rodina byla pro něho první školou, kde se učil životu. Jeho největší učitelkou byla babička, sv. Ludmila, která mu předala víru a úctu k Bohu, čehož výsledkem bylo to, že jako vládce podporoval šíření křesťanství, stavbu kostelů, péči o chudé a nemocné, udržování míru a dobrých vztahů s okolními zeměmi. Navíc byl velkorysý a milosrdný, ale také statečný a rozhodný. Jeho hlavním cílem bylo sloužit Bohu a lidu. Proto se každý den modlil a přijímal Eucharistii. Bůh byl pro něho středem jeho života a zdrojem jeho síly.
Když se díváme do života sv. Václava jasně vidíme, jak mnoho byl schopen vykonat, proto, že na první místo svého života dosadil Boha. I když byl vládcem věděl, že Bůh má být v životě nejdůležitější. Věděl, že modlitba a svátosti jsou pomocí, aby mohl dobře a skutečně zodpovědně plnit své povinnosti, moudře rozhodovat a vládnout. Pro něho Bůh nebyl pouze dodatkem, přílohou do života, ale středem, který se projevoval i navenek. Proto ho lidé měli rádi, ale našli se i ti, kteří mu záviděli a rozhodli se ho zbavit. Spřáhl se s nimi i jeho vlastní bratr. Svatý Václav zemřel jako mučedník za víru a za svůj národ. Jeho smrt byla velkou tragédií, ale také počátkem jeho velké slávy.
Dnes, když na Pána Boha nemáme čas, když se pro nás nedůležité věcí stávají důležitějšími než On samotný, je třeba se s pokorou zeptat, kam až nás to všechno zavede... ? Jakým se časem stane svět, naše rodiny, my samotní, když z nás vymizí Bůh. Opravdu budeme v životě šťastni?
Učme se od sv. Václava, aby Bůh byl pro nás v životě ten důležitý a první. Chtějme také my více poslouchat Boha než lidi, menšit se, aby On a Jeho Láska rostly v nás. Nebojme se žít tak jak chce Bůh i za cenu pohrdání a odmítnutí. Ať nám všem je sv. Václav pomocí a průvodcem tam, kde jsme ještě slepí a hluší a nevnímáme Ježíšova slova.
P. Mariusz Leszko
