V posledních dnech dost často je mi na blízku a doprovází mě myšlenka papeže Františka. On má spoustu krásných myšlenek, ale ta jedna, kterou jsem našel v posynodální apoštolské exhortaci „Kristus žije“ je pro mě zvláštní. Je to myšlenka, ve které Svatý otec říká: „Neptej se: kdo jsi? Ale důležitější pro tebe je, abys se ptal: komu patříš?“
 
V posledních dnech dost často je mi na blízku a doprovází mě myšlenka papeže Františka. On má spoustu krásných myšlenek, ale ta jedna, kterou jsem našel v posynodální apoštolské exhortaci „Kristus žije“ je pro mě zvláštní. Je to myšlenka, ve které Svatý otec říká: „Neptej se: kdo jsi? Ale důležitější pro tebe je, abys se ptal: komu patříš?“
 
Opravdu vím, komu patřím? Vím to? Pamatuji na to, komu patřím? Možná to vím, ale žiji podle této pravdy? Je to skutečně vidět v mém každodenním životě, že patřím Bohu, že to On je mým Otcem?
 
V tomto týdnu jsem přemýšlel, jaké texty zvolit k dnešní poutí Nového Jeruzaléma, aby to, co dnes máme prožit na tomto místě, se pro nás stalo povzbuzením a občerstvením v tomto dnešním nejednoduchém životě, při rychle se měnicí světové situace v různých oblastech života. Na konec jsem se rozhodl, že to bude text, kdy Jan s Ježíšovou Matkou a několika ženami stojí pod křížem. Je to zvláštní text. Nikde jinde v Písmu svatém nemáme zaznamenánu tuto scénu, tento obraz, který se odehrával pod křížem. Je pouze v evangeliu sv. Jana. Jako by o tomto tajemství mohl říci pouze ten, který to zažil, pouze ten, který na vlastní kůži prožil to, co se stalo v tento vzácný okamžik, kdy společně s Pannou Marií tváři v tvář ukřižovanému Synu sledovali jeho smrtelný zápas.
 
Je to evangelium, ve kterém se dozvídáme, že Panna Maria pod křížem se stala i naší MATKOU, že to bylo rozhodnutí samotného Ježíše, jeho niterné přání. Tak jako by Ježíš dobře věděl, že dřív nebo později budeme její pomoc ve svém životě moc potřebovat, protože nejenom život Ježíše, ale život každého z nás je cesta, namáhavá cesta, která vede skrze kříž do nebe. On odchází k Otci, ale Matka zůstává. Ona se bude i nadále o své děti, o nás starat a hlídat nás.
 
Navíc v tomto úryvku evangelia vidíme Matku, která stále stojí na jednom místě. Nic při tom neříká, nedělá... pouze stojí. Ona dobře ví, že někdy jsou slova zbytečná. Ona ví, že přítomnost je důležitější než jakékoliv slovo. Možná tu pravdu pochopila na křížové cestě, v okamžiku, kdy nic jiného nemohla dělat – jen tam BÝT. To tam se možná ujistila, že někdy není nejtěžší to, jak moc toho člověk udělá… nejtěžší je to, když nic dělat nemůže.
 
Teď se zdá, že v této chvíli je pasivní, ale to není pravda. Jejím největším projevem lásky je to, že tam je a stojí u kříže a soucítí se svým synem. Má tak velkou víru a důvěru, že ví, že poslední slovo má vždy Bůh, ona ví, že všechno u Boha se končí dobře, i když teď prožívá strašnou bolest a utrpení.
 
To od Matky během pozemského života se Ježíš učil vytrvalosti, naslouchání lidem, obětavé službě, přijímat s radostí Boži vůli.
 
Celý její život směřoval k této chvíli pod křížem. Všechno, co dříve ve svém životě prožita, co se naučila, svoji celoživotní formaci Bohem teď zúročila pod křížem, ve svém tichém postoji v kontrastu k dramatu, které se dokonávalo na kříži.
JAK JE DOBŘE, ŽE PANNA MARIA JE I NAŠÍ MATKOU. JAK JE DOBŘE, ŽE MÁME TAK VÝBORNOU PRŮVODKYNI A UČITELKU NA CESTÁCH NAŠEHO KAŽDODENNÍHO ŽIVOTA. JE S NÁMI V RADOSTECH A BOLESTECH, V ÚSPĚŠÍCH I NEÚSPĚŠÍCH, KAŽDÉHO DNE V KAŽDÉ SITUACI, JE S NÁMI PŘESNĚ TAM KDE SE PRÁVĚ NACHÁZÍME. A JAK BY NEBYLA?
 
Jednou, když jsem se zamyslel nad tím, kým je pro mě Panna Maria, uviděl jsem velký panelák jako symbol lidského života. A v něm byly dvě cesty: schodiště a výtah. A já jsem pochopil, že Panna Maria je výtah, jednodušší cesta do nebe, cesta méně namáhavá.
 
Jak je dobře, že i náš život je spojený s Matkou, že Ona stojí i u našeho umírání, u každé naší bolesti, kterou ve svém životě, v rodinách, v tomto světě prožíváme.
Když sledujeme pozorně dějiny, vidíme i dnes aktivní přítomnost Matky v tomto našem světe. Do těch nejvýznamnějších je třeba zahrnout především zjevení Panny Marie, která v době dvou posledních století mnohokrát přicházela na zem. Většinou měla v rukách růženec. Toto nám dává poznání, že pro Pannu Marii není milejší a drahocennější modlitba, než je modlitba svatého růžence. Maria povzbuzuje k této modlitbě nejenom svou účastí, ale také neustálými prosbami. Při zjevení ve Fatimě v roce 1917 prosila děti, aby se každý den modlily svatý růženec. Přidala jim rovněž úmysly, na jaké se mají modlit. Mezi nimi prosila o pokoj ve světě, o rychlé ukončení války, o zadostiučinění za hříchy a za obrácení hříšníků. „Modlete se, modlete se hodně“ – prosila Panna Maria. „Čiňte oběť za hříšníky, protože mnoho duší jde na věčné zatracení a nemají nikoho, kdo by se za ně obětoval a modlil.”
 
S prosbou o každodenní modlitbu růžence Maria prosí také na severu Polska, v Gietrzwaldě.Přeji si, abyste se každodenně modlili růženec.” Ta slova připomínala Matka Boží mnohokrát. Poslední její slova zněla: „Modlete se růženec horlivě a snažně.” Když se děti v Gietrzwaldě obracely na Pannu Marii s různými úmysly, které jim předávali lidé, Maria odkazovala na modlitbu růžence a jejich splnění záviselo vždy na horlivé modlitbě růžence. „Budou nemocní uzdraveni?” – ptala se děvčata Panny Marie v Gietrzwaldě. Ona odpovídala: „Modlete se růženec.“ „Budou smutní potěšeni?” Panna Maria odpovídala: „Modlete se růženec.“ „Tam pláče manželka a maminka, protože manžel a tatínek je závislý na alkoholu, kde hledat pomoc?“ „Modlete se růženec.“ „Jsou zavřeny kostely, jsou deportováni kněží.“ Maria řekla: „Modlete se růženec.” Pokud v takových situacích Maria prosila, aby se lidé modlili růženec, znamená to, že je modlitba růžence skutečnou Boží pomocí v každém utrpení, v každé lidské bídě, ve všech těžkostech duše i těla. Důrazně to potvrzují slova sestry Lucie z Fatimy: „V lidském životě není takový problém, který by se nedal rozvázat růžencem.“
 
Koneckonců možná lze říci, že:
  1. Růženec je Božím darem daným nám samým Bohem skrze Pannu Marii. Bůh nejenom vidí problémy světa, ale také nám dává skutečný lék, který může zachránit svět před Božím trestem. Ano, Panna Maria a růženec je mocnou silou před Božím trestem. Člověk skrze svou pýchu, troufalost a neposlušnost zašel tak daleko, že se postavil na místo Boha. V dnešní době sám rozhoduje, co je dobré a co je zlé, kdo má žít a kdo má zemřít, kdy má pracovat a kdy si odpočinout. Tak člověk přitahuje na sebe Boží trest, to je peklo. Ne Stvořitel, ale sám člověk se odsuzuje. Ale Pán Bůh nezůstává k tomu všemu lhostejný, není schopen mlčet. On už křičí, aby ho lidé poslouchali. Proč to dělá? Protože v každém člověku, ve všem, co povolal k životu, vidí sebe, vidí, jak svět a dnešní člověk trpí, proto vychází vstříc, jak otec naproti marnotratnému synovi. Ví, co se děje, a tak nás chce zachránit skrze růženec.
  2. Růženec, kterému nás vybízí Maria je modlitba, která nám pomáhá být blízko Boha. Dává nám poznat, co je v životě důležité, říká nám, co má hodnotu, učí nás poznávat skutečný život. Dnešní člověk má v hlavě takový guláš, že už často vůbec neví, co je správné a dobré, a co je špatné a zlé. Sám se často setkávám s takovými situacemi, kdy mě lidé prosí, abych jim řekl, vysvětlil, zda ten skutek je dobrý či špatný, zda je to hřích či naopak. Jako exorcista mohu také říct, že se často setkávám s lidmi, kteří šli do špatných věcí s myšlenkou, že je to dobré. Výsledky jsou teď takové, že nemohou už dnes normálně fungovat, potřebují pomoc kněze, psychiatra, či terapii.
  3. Růženec nám dává sílu ve válce s mocnostmi zla. Ano, ten svět zlých duchů opravdu existuje. To není pohádka. Ďábel to není čertík z pohádky „Anděl Páně“. Takový milý, sympatický kamarád. Je to zlý duch, který se postavil proti Pánu Bohu a řekl Mu: „Nebudu ti sloužit.” Je jako řvoucí lev, obchází celý svět a hledá, koho by mohl zhltnout. V první řadě ovlivňuje ty, kteří nějakým způsobem poznali Boha, a teď žijí v hříchu a nic s tím nedělají, přestože mají hodně duchovních možností. Když se sv. Maximilian Kolbe šel modlit růženec, vždycky říkal: „Jdu střelit do ďábla“. V této modlitbě je opravdová síla a naše záchrana, kterou dostáváme každý den od Boha skrze Pannu Marii.
  4. Růženec je školou rozlišování a svatosti. Dává nám poznat svět a život tak, jak ho vidí Bůh. Bůh nás chce nejenom zachránit, ale také si přeje, abychom se každý den stávali opravdovými apoštoly Jeho lásky, milosrdenství a odpuštění v dnešním světě. Všude, kdekoliv se Panna Maria zjeví, říká stejná slova: „Modlete se růženec, protože tím způsobem zachráníte svět před hříchem, před Božím trestem.“ Tak mluvila Panna Maria ve Fatimě, v Lurdech, v Gietrzwaldě, v Pompejích, v Ravenně v Itálii, v Akitě, v Japonsku, v Cuapě (Nikaragua) a také na mnoha jiných místech světa.
Můžeme vůbec k tak naléhavým prosbám Panny Marie zůstat lhostejní, když jsme její děti? Můžeme říct, že nás to vůbec nezajímá, když ona je naší Matkou?
 
Drazí, jaká bude budoucnost světa, naší české země, našich rodin? Na tuto otázku je jenom jedna odpověď, kterou Panna Maria dala dětem v Polsku v Gietrzwaldě: „Modlete se růženec”. Jaká bude budoucnost, ví jenom Pán Bůh. Ale my ze své strany využijme všechny možnosti, které nám Bůh dává skrze Pannu Marii a její modlitbu růžence. Modleme se společně i osobně, v rodině, na cestě do práce i z práce, doma i v kostele. Modleme se a také povzbuzujme k modlitbě růžence další. Modleme se srdcem s živou vírou, že Bůh vždycky slyší naši modlitbu, protože máme před Ním nejlepšího přímluvce a učitelku, naši Matku, Pannu Marii.
 
Myšlenka po mši svaté, adoraci a svátostném požehnání - na rozloučenou:
Potkal jsem dnes maminku několika děti, která mi vyprávěla svůj ranní rozhovor s jedním se svých dětí. Ditě má už svoje roky, umí přemýšlet a hodnotit. Chvilku před odchodem do kostela na mši svatou dítě se jí zeptalo: „Proč ty stále lítáš do tohoto kostela na mši svatou? Bojíš se, že půjdeš do pekla?“ Maminka neodpověděla svému milovanému dítěti na tu otázku. Ale jako moudrá pedagožka mu dala úkol: „Prosím tě, přemýšlej a zkus najít odpověď na otázku: Proč maminka tak často chodí do kostela na mši svatou?“
A já i každý z nás zde přítomných si můžeme položit stejnou otázku: „Proč tak často chodím do kostela na mši svatou?“ Zamysleme se nad tím!
 
S pozdravem a úctou,
P. Mariusz Leszko SAC