foto: Člověk a víra, Autor: Klaudie Simeckova
A tak opět máme Vánoce. Nejkrásnější rodinné svátky, svátky, během kterých si dáváme dárky, zpíváme nebo posloucháme koledy, díváme se na krásné české pohádky. Je čas na setkání u stolu v rodinném kruhu, možná i na delší rozhovor nebo vzpomínky, vzpomínky z dětství, kdy tyto svátky byly úplně jiné než v současné době. A přitom ta výjimečná vánoční atmosféra. Máme pocit, že čas se zastavil a všechno ostatní, co jsme před chvíli, před dvěma nebo včera řešili není tak moc důležité.
Proč to všechno? Proč slavíme Vánoce? Abychom si připomněli jeden z největších zázraků v dějinách světa. Jde o zázrak, ve kterém jediný Boží Syn, Ježíš Kristus pro nás, pro každého člověka, pro tento svět se stal člověkem. Proč se stal člověkem? Proč sestoupil mezi nás? Proč se tak rozhodl? Neměl rád nebe? Nudil se tam? Ne, pravda o rozhodnutí Ježíše je jiná. Sestoupil mezi nás, protože už se vice nemohl dívat na lidskou chudobu a bídu, na lidské utrpení a samotu. Sestoupil do tohoto světa, protože chtěl člověka pozdvihnout k sobě do nebe tím, že mu ukáže jiný svět už tady na zemi, svět, ve kterém jeden druhému nezávidí, kde se jeden na druhého nezlobí, kde se lidé navzájem nesoudí a neodsuzují, kde si lidé pomáhají a neubližují si. Svým svatým životem nám chtěl ukázat, že největší bohatství lidského života nespočívá v tom, jestli jsme chytřejší než druzí, krásnější, šikovnější, zdravější, bohatší.... ale v rozsévaní dobra kolem sebe a v lásce až do krajnosti. Navíc Ježíš věděl, že bez kroku jeho ponížení, člověk sám ze sebe nebude schopen změnit svůj život nebo dosáhnout nebe. Kromě toho, že se stal chudým, žil jako přítel celníků a hříšníku, tedy těch, kterými tehdejší "elita" opovrhovala. Svým životem jasně ukázal, že Mu záleží na každém: bohatém i chudém, vzdělaném i nevzdělaném, věřícím i nevěřícím, zdravém i nemocném, hledajícím i tím, který je pevný ve své víře. Koneckonců je Bohem všech, protože v každém z nás vidí kousíček sebe – zrcadlí se v nás.
Přišel jednou, přichází znovu a bude stále s námi – do konce, abychom i my dosáhli Jeho zázračné proměny, abychom se stali jemu podobni a šli v jeho stopách. Krásně nám to ukazuje i jedna vánoční pohádka.
Jednou se stalo něco zvláštního. Pastýři slyšeli, že se narodil Pán Ježíš a řekli si, že se tam půjdou podívat. Vlk se zaradoval – nikdo nehlídá stádo, nikdo mě nebude zahánět, to si naloupím a roztrhám ovcí! Ale najednou ho přemohla zvědavost. Řekl si: To je zvláštní. To pastýři ještě nikdy neudělali, aby takhle odešli pryč. To se musím jít podívat, kde jsou a co dělají... A tak se za nimi plížil, schovával se za keře, aby ho neviděli, až se dostal ke stáji, kde byla jeskyňka a v ní Panna Maria, svatý Josef a v jesličkách byl položený Ježíšek. Vlk tiše stál a díval se, co se bude dít. Viděl, jak se pastýři radují a pomyslel si, že počká, až odejdou a podívá se víc zblízka, aby mu nic neuteklo. Pastýři po chvíli opravdu odešli a kolem se rozhostil klid. Tak velký klid, že se Panně Marii i svatému Josefovi začaly zavírat oči. Teď je ta správná chvíle, řekl si vlk. Teď je všechny sežeru. A začnu od toho nejmenšího... Vlk se krok za krokem plížil k jesličkám. Opatrně a tiše, aby nezpůsobil nějaký šramot. A už byl kousek od jesliček. Chystal se skočit … a v tom se na něj Pán Ježíš podíval a usmál se. To se vlkovi ještě nikdy nestalo, že by se na něho někdo usmál. A co víc – Ježíš jej pohladil! To se mu teprve nikdy nestalo, protože všichni na něj vždycky jen nadávali nebo po něm házeli kamení. Ale pak se stalo ještě něco: když se na něj Ježíš usmál a když ho pohladil, praskla vlkovi kůže a z té vlčí kůže vylezl člověk. Takový, jakého Bůh chtěl mít. A člověk začal chválit Boha a děkovat Mu za to, že ho takovým způsobem proměnil.
Ať i pro nás všechny tyto letošní Vánoce 2022 přinesou nějakou změnu do života a zakoušíme kousíček Ježíšova pohledu plného pokoje, lásky a jeho dobroty.
Mariusz Leszko, SAC
