Prožíváme krásný čas, velikonoční dobu. Dnes už máme 3. neděli. Kolem nás se po zimě všechno budí k životu. Všechno křičí: chci žít! Tráva, zvířata, stromy, květiny, ptáci. Vše kolem nás chce žít. A my? Chceme také žít?
 
Pro nás je nejdůležitější pravdou v těchto dnech, že JEŽÍŠ VSTAL Z MRTVÝCH A ŽIJE. To je základní pravda naší víry, je to síla našeho života, NAŠE JARO, náš největší poklad.
 
Začnu svědectvím jednoho mladého muže, který se rozhodl naplno žít pro Boha v tomto světe. Má 30 let.
 
Bylo to před několika lety. Velké město, spousta lidí. Šel jsem nakupovat do jednoho obchodu. Cestou mě oslovil jeden muž. Vypadal trochu potlučený životem. Požádal mě, abych mu koupil něco k jídlu, protože měl hlad. Samozřejmě jsem mu nakoupil, a když jsem mu to dával, cítil jsem, že mu ještě musím říct o Bohu, o Jeho lásce. Tak jsem to udělal: "Víš, chtěl jsem ti říct, že Ježíš tě má moc rád a jsi pro něj moc důležitý.“ A on mě přerušil a říká. "Přestaň! Nech toho, nechci to slyšet!". Dál jsem nepokračoval. Předal jsem mu nákup, ale nakonec jsem mu řekl, že kdyby něco potřeboval, třeba nákup nebo něco jiného, nějakou pomoc, tak ať zavolá. A on mi občas zavolal a já jsem po něho pokaždé učinil to, co v tu dobu potřeboval. Všechno jsem činil bezpodmínečně, nic jsem po něm nechtěl. Byl uzavřený vůči mým řečem o Bohu, tak jsem mu alespoň občas pomohl.
 
Po nějaké době, když jsem mu zase předával nakup mi řekl, že by rád přišel na setkání naší komunity. Stala se zajímavá věc - začal chodit na naše modlitební setkání a jednou mě pozval k sobě domů. Byl jsem u něj doma s několika lidmi z mé komunity. Bylo to zvláštní sídliště. Bylo tam potřeba hodně světla, protože tam bylo hodně temna: prostituce, drogy, alkohol a spousta dalšího. Jednoho dne, když jsem od něho odcházel jsem na schodišti této bytovky potkal ženu, která vypadala lehce opilá. Kráčela s nějakou lahví v ruce. A najednou se mi rozsvítilo, takový náhlý záblesk: „Martine řekni jí o Ježíši, řekni jí o Ježíšově lásce“. Nejdřív jsem si říkal: „vždyť je to hloupost"... Ale nevzdal jsem to. Říkal jsem si, co je na tom špatného... Zastavil jsem se a řekl: "Dobrý den. Chci vám říct, že vás má Pán Ježíš moc rád". Ona se na mě podívala, zvedla láhev vodky a říká: "To je můj bůh – ukázala na láhev a spustila na mě vlnu všeho možného, začala mi nadávat a urážet mě". Řekl jsem: "Dobře, ale chtěl jsem vám jen říct, že Pán Ježíš vás má moc rád, že za vás zemřel na kříži, abyste byla spasena a měla pokoj ve svém srdci"
A ona mě pořád urážela. A já už potřetí - jako refrén -  jsem jí opakoval slova o Ježíšově lásce. Když už jsem si myslel, že to nemá smysl a že musím přestat, řekl jsem jí počtvrté: „myslete si o mně, co chcete, mně to nevadí, ale chci vám sdělit jednu, jedinou věc: pamatuje, že Pán Ježíš vás miluje a že On je ten, kdo zemřel na kříži a vstal z mrtvých, abyste vy mohla mít nový život...“ A už jsem čekal, že mě zaplaví další vlnou hněvu, zloby a různých nadávek, ale ona najednou zmlkla. Viděl jsem v jejích očích slzy a ptám se: „Co se děje?“ A ona říká: „Nevím, najednou ze mě vyprchala všechna zloba.“
 
V tu dobu už jsem věděl, že evangelium proniklo do jejího života, do jejího srdce a začalo se jí dotýkat, měnit její život, uzdravovat ji..... Tak jsem pokračoval. Mluvil jsem s ní o Ježíšově lásce, začal jsem se nad ní modlit. Na závěr jsem jí řekl: „Prosím vás, až budete doma, poklekněte a pozvěte Ježíše do svého srdce. A to bylo to poslední, co jsem si zapamatoval. Pak jsme se rozloučili“
 
Po několika týdnech mi zavolal jeden můj přítel a říká: „Ta žena, o které jsi mi vyprávěl, dnes zemřela.“ A já si vzpomínám, že to byl okamžik, kdy jsem uslyšel: „DOKÁZAL JSEM TO.“ Pravděpodobně by nešla do kostela, nešla by ke zpovědi, nešla by ke svátostem. Ježíš musel přijít k ní, do jejího domu, do jejího paneláku, do jejího doupěte, aby světlo přišlo do tmy, protože tma neměla chuť se ke světlu přiblížit. A to je síla evangelia, které zachraňuje, které hledá člověka na různých cestách života.
 
Takový je Ježíš i v dnešním evangeliu. Takový je Ježíš tady, na tomto místě, mezi námi, v životě každého z nás. On ví, co nás bolí, co nás trápí, co ničí náš život. Zná nás, ví, jak je nám těžko, co právě prožíváme. Je s námi nejen v kostele, ale i doma, na ulici, cestou do práce, když čekáme na návštěvu u lékaře, když slyšíme těžká slova, že nic neumíme, ničemu nerozumíme, že jsme z minulého století, kdy nemáme vůli žít a všechno nás rozčiluje.
 
On je stále s námi a má pro nás čas. Kráčí s námi. Často ho nevidíme, jako ti, kteří utíkali do Emauz. Ale On neutíká, připojuje se k nám, stává se spoluúčastníkem naší životní cesty. Vidí, slyší, kráčí s námi, žije s námi. Klade nám otázky, někdy na ně odpovídá. Ale především je tu s námi, i když s Ním někdy nechceme být, protože nemáme čas, jsou pro nás důležitější věci, máme jiné představy o životě. On je vždy trpělivý, nevnucuje se, ale především je neúnavný. On je snad jediný, který se nikdy nevzdává i když my se vzdáváme. On je neviditelnou stopou milosrdného Otce.
 
A to je dobrá věc/evangelium pro nás dnes.
 
Ježíš tu však není jen proto, abychom se necítili jako sirotci, které ostatní odmítají. Je tu také proto, abychom byli skutečně svědky Jeho života, Jeho dobroty, trpělivosti a lásky pro ostatní v tomto světě.
 
On sám nám ukázal, že milovat znamená zemřít. Milovat znamená zapomenout na sebe. A přestože v očích světa prohrál, u Boha zvítězil a přinesl spásu všem.
 
Ježíš je mezi námi i dnes, ale už v trochu jiné podobě. Nevidíme Ho tak jako lidé před dvěma tisíci lety. Dnes se skrývá v tobě, v každém z nás. Když přijímáme Krista ve svatém přijímání, stáváme se tak s Ním jedno. Stáváme se Kristem. A On skrze nás začíná působit: miluje, posiluje víru druhých, utěšuje, rozdává svou moudrost a své dobré slovo.
 
Drazí, nejsme tu proto v kostele, abychom zahřívali lavice, ale abychom si znovu připomněli, že Bůh je s námi v osobě Krista, že nám dal Ducha Svatého, abychom pro Něj žili a o tomto životě vyprávěli druhým.
 
Svatý Pavel, apoštol, říká, že se Bohu zalíbilo zvěstovat Boha věřícím skrze bláznovství kázání. To je naše poslání, abychom zde přijetím Jeho slova, naplněni Jím samým, přinášeli život druhým, jako Martin, kterého jsem zmínil na začátku.
 
Dělejme tedy, co můžeme, aby Boží sláva proměňovala naše rodiny, společenství, místa, kde žijeme a jsme.
 
Evangelium nelze zastavit vězením, pronásledováním, zastrašováním ani smrtí. Hlásejme Toho, který je naším Přítelem a Bratrem, Ježíše Krista, proto, aby se o Jeho vzkříšení dozvěděli i ti, kteří ještě nepovstali k životu.
 
Mariusz Leszko